Operace Bagration

Operace Bagration
konflikt: Východní fronta
Trvání	22. června 1944 – 29. srpna 1944
Místo	Bělorusko, Pobaltí, Ukrajina, Polsko
Výsledek	drtivé sovětské vítězství
Strany
Třetí říše Maďarsko[1] Rumunsko Sovětský svaz Polsko
Velitelé
Ernst Busch (do 28. června) Walter Model Ferdinand Schörner Konstantin Rokossovskij Georgij Žukov Alexandr Vasilevskij Ivan Koněv Ivan Bagramjan
Síla
~ 1 700 000, z toho 800 tis. Bělorusko a Pobaltí, 900 tis. Ukrajina ~ 3 700 000, z toho 2,5 mil. Bělorusko a Pobaltí, 1,2 mil Ukrajina
Ztráty
~ 250 000 mrtvých, 158 480 zajatých[2] [3] (jiné zdroje udávají velmi rozdílná čísla, přičemž celkové ztráty se obvykle zmiňují v rozmezí 400 až 500 tisíc - mrtví, nezvěstní, zajatí, zranění) 178 000 mrtvých, 340 000-578 000 raněných (Bělorusko) 2957 tanků a samohybných děl, 2477 děl a minometů, 822 bojových letounů[4][5]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Operace Bagration (rusky Oперация Багратио́н), součást sovětské letní ofenzívy 1944 byla jedna z největších bitev Velké vlastenecké války. Krycí název měl připomínat carského generála P. I. Bagrationa, který zahynul v bitvě u Borodina. Letní ofenzíva sovětských vojsk byla připravována za stavu, kdy se německým vojskům podařilo stabilizovat frontu a vést poměrně úspěšné obranné boje. Sovětské velení počítalo s tím, že západní spojenci otevřou západní frontu, což bylo dohodnuto již na Teheránské konferenci 30. listopadu 1943. Počet nasazených vojáků na obou stranách dosáhl rekordních počtů a Operace Bagration se tím stala největší operací vojenské historie.

Ofenzívu zahájil útok Leningradského a Karelského frontu na Finsko. Útok rychle splnil zadání – zatlačit Finy od jimi dosud ohrožovaného Leningradu až za Viipuri. Ještě důležitějším výsledkem bylo vystoupení Finska z Osy. Následovala vlastní Operace Bagration, následovaná koncem srpna útokem na Rumunsko, Jugoslávii a Maďarsko. V Rumunsku a Bulharsku v důsledku toho došlo k převratům a obě země přešly na stranu SSSR. Mimo jiné to znamenalo, že zbytky Osy přišly o ropná pole v Ploiesti.

Maršál Georgij Žukov vypracoval odvážný plán, který spočíval v hlavním úderu tam, kde ho Němci neočekávali – v Bělorusku. Tamní bažinatý terén byl zdánlivě jakékoliv operaci tankových vojsk neprostupný, německá obrana zde byla velmi slabá. Současně s tímto útokem měly být zahájeny boje v Pobaltí a po provedení hlavního útoku měla následovat ofenzíva na Ukrajině.